Julius Mařák (1832–1899)
Julius Mařák studoval malbu na akademii v Praze u Maxe Haushofera v letech 1853–1854. Nebyl však spokojen se zdejší metodou výuky, a tak v roce 1853 odchází na akademii do Mnichova k Rottmannovi, na něhož později často s obdivem vzpomínal. Studia musel kvůli nemoci a špatným finančním podmínkám ukončit a nastala „Vandrovní léta – Bummeljahre“, ze kterých Mařák pořídil mnoho náčrtů a kreseb, které později často využíval.
Od roku 1860 se natrvalo usadil ve Vídni a začal vyučovat malbu děti ze zámožných rodin. Rovněž si přivydělával ilustracemi do novin a časopisů.
V roce 1887 se Mařák vrátil do Prahy, kde přijal nabídku profesorského místa na Akademii výtvarných umění. Zde vychoval celou krajinářskou generaci, dnes označovanou jako Mařákovci.
Mařák se celý svůj život věnoval krajinomalbě. V jeho dílech se odráží jeho láska k lesu, jehož poetické ztvárnění vyvrcholilo cyklem „Lesní charaktery“, ve kterých zobrazuje různé druhy stromů, rázovité útvary a scenérie. Jeho malby krajin a památných míst české historie si čeští vlastenci zvolili pro výzdobu Národního divadla a o pár let později rovněž pro výzdobu schodiště Národního muzea. Mařákovo dílo a pedagogické výsledky jej bezesporu činí nejvýznamnější osobností české krajinomalby konce devatenáctého století.
Julius Mařák byl silná osobnost a pečeť jeho školy byla tak mocná, že raná díla jeho žáků duchem, výrazem i formou jsou si nápadně blízká a vtiskují rámec celé rodině, i když se již rozešla do světa, až do dnů, kdy otuženi bojem s ďáblem i andělem dozráli každý k vlastnímu, osobitému projevu.
Postup Mařákův byl přísný, teprve po absolvování kresební abecedy mohl žák přistoupit k barvám. Pilná práce v atelierech trvala obvykle až do 1. května, kdy se celá speciálka odebrala na exkurzi do přírody. Profesor Mařák obvykle jednou týdně dojížděl z Prahy ke korekturám.
Byla to slavná, pro národ cenná škola – škola silných. Slabý u Mařáka nevydržel. Všichni pak nalezli sebe, aby vytvořili onen obdivuhodný orchestr českého krajinářství první čtvrtiny dvacátého století.
Slavíček byl vůdce, vždy nespokojený dobyvatel. Kaván našel svou dojemně vroucí modlitbu pokorného sluhy reflexivního lyrismu krajinné nálady, Engellmüller zvítězil citovým aristokratismem velmi ukázněné stylové formy, Ullmann s Honsou zašli ze všech nejvíce k impresionistické mozaice rozechvělých barev, Lolek šel za barevnými kontrasty do pasek a pestrých lesních interiérů, Csordák objevil dekorativní postoj před citově rozehranou féerií kraje, Král šel za dramatickým výrazem atmosferických jevů, škipetarský povstalec Panuška v groteskně romantickém haraburdí linie a barvy našel svůj sklad výrazu pro úděsnou baladičnost vypravěče o krajinářských dojmech. Kalvoda byl předurčen k tomu, aby zavěsil plné slunce do skutečného, typicky českého kraje, a podobně i ostatní.
